Olomoucko – krajinné imprese

Detailní popis produktu

Tato kniha „krajinných impresí“ olomoucké fotografky Mileny Valuškové představuje sotva pětinový výběr z jejího obrazového díla posledních let, kde se snaží zachytit ducha rodného kraje. Dle slavné glosy A. Camuse (vyslovené při jeho průjezdu Hanou v 50. letech 20. století) jsou nejzákladnějším znakem této krajiny „tklivé dálky, trpké švestky“. Fotografka tento obrazový příměr ráda přijímá. Zároveň však dobře ví, že tajemství tohoto regionu nespočívá pouze v „tklivé dálce“, kterou se rovinaté okolí města Olomouce otevírá nejbližším horám. Krajinu tvoří i střety nebeských a krajinných scenérií. Krajina je tvořena i mlhou, v níž se ztrácí dálka z obzorem. V omamných parách jitra je i ten nejmohutnější hrad vynesen do jakési vyšší krajinné skutečnosti. Co však nejpodstatněji určuje fotografický rys této publikace, je autorčino krédo: Krajina není jen příroda. Její povahu spoluvytváří vždy člověk. V uctivém i magickém dotýkání krajiny zpívají verše básníkovy: „Krajina jako skýva chleba/ žebráky za tmy ptaná/ krajina dávno od pradávna/ rukama lidí dotýkaná“ (J. Skácel). Už od paleolitu se člověk dotýká krajiny a podílí se na utváření jejího charakteru. Nejbytostněji se s krajinou ztotožňuje skrze svá sídla. Hrubé doteky nemají v této idealisticky pojaté knize něžných krajinných dojmů místo. Cílem autorčina úsilí je, aby se v knize spolu s přírodou zaskvěly architektonické klenoty, které s neomylným citem zasadil do zdejší krajiny člověk minulých věků. Ať už jím byl G. P. Tencalla, stavitel chrámové baziliky na Svatém Kopečku, nebo neznámý sedlák, jehož ruka postavila prostá boží muka v polích u obce Seničky. V dnešním duchovním bezprostoří je to především religiózní architektura, která se pro fotografku stává přirozeným ohniskem krajiny, jejím duchovním středem, kde ještě dochází k souzvuku díla přírody a díla člověka. Pohlédněme, jak touto knihou listuje čas a jak milá je nostalgie, která v proměnách ročních dob a světelných vibrací nebe nutí umělce hledat místo, o němž by bylo možné s Hölderlinem říci: „…básnicky bydlí tak na zemi člověk.“